Smutny osud

21. února 2008 v 6:54 | tomas179
Kap kap kap...
velké kapky deště buší na okenní parapet a hraje svou smutnou píseň.
Kap kap kap...
dívka tam sedí za oknem a kouká do ulice.
Kap kap kap...
a její slzy bubnují tiššeji než kapky deště.
Kap kap kap...
je to jako přesípací hodiny, co měří její čas.
Kap kap kap...
a ona ví, že už ho moc nemá!
Kap kap kap...
v rukou svírá plyšového medvídka, který je smáčen slaným vodopádem jejích očí.

"Dejte jí čas.." řekl mámě doktor a podíval se na dívku. Ležela v posteli a stále jí v uších znělo to Kap kap kap.. které už dávno ustalo. Ani neví jak se ocitla v posteli. Ani neví jak se tam dostal doktor. Ani neví proč maminka pláče! Moment.. to ví moc dobře. Chce jí říct, neplač maminko, ale nejde jí to, cítí jak na ní padá těžká únava. Už pět nocí vůbec nespala. Celé je proplakala, koukala do stropu a tiskla k sobě medvídka. Pomalu se jí zavírala víčka a ona ucítila úlevu.. ještě slyšela tichá slova "teď bude pár hodin spát, potom už jí bude líp."
Zdá se jí, jak běží po zelené rozkvetlé louce. Vlají za ní vlasy, její tmavě hnědé, vlnité a dlouhé. Směje se a trhá květiny. Nese je mamince, ale ta se mračí, pláče. "Mami co je s tebou?!" zeptá se ta usměvavá dívenka. "Umřeš, Terezko! Už brzo..." řekne jí ledovým hlasem. Najednou zmizí tmavé vlasy a zmizí i úsměv. Stojí tam ubrečená holka s vypadanými vlasy, kruhy pod kalnýma očima. "Už brzo!" Zopakuje maminka.

"Nééééé...néééééé!!!" Najednou zmizí i louka, i maminka. Tereza se posadí na posteli a pohladí si hlavu. Vlasy ještě má. Ale už nejsou tak krásné a husté! Jsou zničené a řídké. Brzo jí vypadají. Brzo umře!! "Já nechci!!" Rozpláče se. Celá se třese. Její oči už dávno nejsou tak veselé a zářivé a její ústa už se dávno nesmějí. Fotka nad postelí je dávno cizí. Tam se na ní směje tmavovlasá, šťastná holka! To neni Tereza! Teď už ne! Vezme fotku a praští s ní o zem. Potom vyndá album a začne všechny fotky mačkat a házet kolem sebe. Do všeho kope, všechno ničí. Křičí a pláče. "Nechci!! Nechci!! Já nemůžu umřííít... nemůžu!!" "Terezko!!!" Přiběhne k ní máma a chce ji obejmout, ale ona jí odstrčí. "Jdi pryč!! Jděte všichni pryč!! Nenávidím vás...nééé!" Máma musí použít trochu násilní, aby ji konečně přivinula k sobě a dítě se po chvilce zklidnilo. "Zdálo se ti něco ošklivýho, viď?!" řekne jí jemně. "Mami, kdy umřu?!" Zeptá se jí narovinu dívka. "Ještě máš čas, Terinko!! Ještě máš čas!!!!" začne plakat maminka. A tak tam v objetí sedí schoulené na podlaze a pláčou.

"Bléééé..." dobře ví, že zvracet bude celý den a ten následující jí bude pořád strašně špatně. Jako vždy po chemoterapii. Dneska však měla poslední. Zatím.. za měsíc má dostat další. Ale kdo tvrdí, že se toho dožije?! Možná se tak všichni tváří, ale Tereze není deset. Není už naivní a hloupé dítě.

"Chci být sama!!" Opakuje každý den, kdy jí přinese máma snídani. "Nemám hlad, nech mě být!"
Mezi čtyřma stěnama, které pro ni dřív znamenali zázemí, útulí, příjemnou atmosféru, sedí celé dny. Teď už jí zdi přijdou temné, věci okolo ní cizí, snad jen ten medvídek... dostala ho před pár měsíci od Romana. A s ním svojí první pusu. Párkrát spolu byli venku. Najednou však Tereza onemocněla. Vypadalo to na zánět mozkových blan. Strašně ji bolela hlava. Měla úplné křeče. Občas k tomu ještě dost vysoké teploty a zvracení. Po pár dnech v nemocnici jí, ale oznámili, že to je něco ještě mnohem horšího. Tereza napsala Romanovi, že je konec, že ho nechce nikdy víc vidět. On k nim každý den chodil, ale nikdo doma nebyl. Tereza v nemocnici a máma pořád u ní. A nebo v práci. Po měsíci to Roman vzdal. Vzal si do hlavy, že má někoho jiného. Přestal chodit, posílat dopisy... a Tereza dodnes neví, že má na vypnutém telefonu snad sto zpráv! Po měsíci v nemocnici jí řekli její osud. Zhoubný nádor na mozku. I kdyby byl nezhoubný, kvůli jeho umístění by nebyl možný odstranit operativně.Obrazek Párkrát za ní Vanessa přišla do nemocnice, jednou dokonce skoro všichni spolužáci. Když jí pustili domů, Vanessa chodila dál. Skoro každý den. A nikdo nevěděl, co jí vlastně je. Všichni si mysleli, že má zánět mozkových blan a že se brzo uzdraví. Pak se Tereza izolovala. Začala se zamykat v pokoji i před mámou. Je to už dva měsíce, co se jí Vanessa zeptala, jestli už náhodou neměla být zdravá a Tereza na ní začala řvát, ať vypadne, že jí nenávidí a ať se nikdy nevrací. Vanessa ještě párkrát přišla, ale Tereza s ní nikdy nepromluvila ani jediné slovo. "Není to zánět mozkových blan, viď?!" řekla tenkrát tak strašně smutně, se slzama v očích. "Vypadni, Van! Jdi pryč!" Poprosila ji Tereza a Vanessa odešla. Od té doby o ní nic neslyšela. Až nedávno jí mamka řekla, že si s Vanessou promluvila a řekla jí pravdu. A Vanessa utekla.

Každé ráno se budila s bolestmi hlavy a se strachem, že další zítra už nebude. Pořád chodila k nějakým doktorům a ti jí stále říkali stejnou diagnózu. Nádor nic nedělá. Nezvětšuje se. Což znamená, že jí ještě nechá žít.

"Terezo dneska ti začínají další chemoterapie!" Volá na ni máma, buší na dveře.. ale Tereza neotvírá. Sedí tam a kouká z otevřeného okna na lidi, kteří se nebojí, že žádné zítra už nebude. Jsou zdraví a přesto jim toho tolik na sobě vadí.. tenkrát to chápala. Byla stejná. "Mám velkej zadek, udělal se mi beďar na bradě s tim nemůžu jít ven, mám hnusný vlasy.." dnes by to už neřekla. Měla ráda svoje vlasy. Teď už žádné nemá. Nosívala je rozpuštěné. Dnes jí hlavu zakrývají kšiltovky a šátky. Také měla krásné oči. Po těch měsících je má vyplakané, kalné... jiné!!!
Vzpomíná na čas, kdy byla zdravá. O žádném nádoru nevěděla. Chodila ven, měla spoustu koníčků. Hrála volejbal, zpívala, tancovala, jezdila na koních, chodila na diskotéky, dokonce ji bavila i škola! Snila o tom, že vystuduje vysokou a bude dětskou psycholožkou. Pomáhat dětem, co je něco trápí, protože ona si při rozvodu rodičů také dost zažila. A táta... ten už se jim nikdy neozval. Kdyby jen věděla, kde žije... určitě by ho chtěla vidět. Ale ona to neví... možná jí někdy bude hledat...a dozví se, že už je dávno mrtvá!! Bude mu to líto? Bude mít výčitky?! A co maminka? Zůstane tu sama. Dřív, když byla ještě malá, jí maminka říkávala, že až jednou umře, tak bude mít Tereza už dávno svojí rodinu, že jí tu nenechá samotnou. A teď tu má Terka nechat mamku? Chtěla by tak najít tátu! Ale už nějak nemá síly. Má tak strašné bolesti hlavy. A chce se jí spát... příšerně spát...

Kap kap kap....
že by zase začalo pršet? Vždyť ještě před chvílí do jejího pokoje nakukovalo sluníčko. Začíná přece léto!!
Kap kap kap....
a ona léto miluje. Vodu. Letní lásky. Ještě žádnou nezažila. Romana poznala v zimě.
Kap kap kap....
jakoby slyšela Vanessin hlas. Mluví na ni.
Kap kap kap...
chce jí odpovědět, ale nejde jí to. Chce otevřít oči, ale víčka má těžká, snad z oceli! Chce pohnout rukou...
Kap kap kap...
"Terezo... promiň!! Měla jsem za tebou chodit pořád, ale já to nedokázala... a teď tu ležíš...nevím jestli mě slyšíš! Ale mám tě ráda, jasný?! Miluju tě jak jen kamarádka kamarádku může!! Terez...chybíš nám všem!! Ale ty se uzdravíš.. já vím, že jo!!"
Kap kap kap...
Otevře oči a hledí do uplakané tváře maminky. Myslela, že u ní sedí Vanessa! Copak se zbláznila.
Kap kap kap...
"Terezko, byla u tebe Vanessa, mám tě moc pozdravovat, zlatíčko jak ti je?! Táta se ozval! Už je na cestě sem!"
Kap kap kap...
zase oči zavře, chce se jí tak spát. Ani necítí bolest. Je jí dobře, jen kdyby nebyla tak strašně unavená.
Kap kap kap...
aha to jsou kapačky... to co slyší...jedna po druhé jí kolujou do žil...možná proto necítí bolest...
Kap kap kap...
"Panebože pojďte sem někdo!! Přestává dýchat!!" Křičí kdosi, nějaký cizí mužský hlas. Slyší ho jen z dálky. Přesto otevře oči. Kap kap kap...
zase je zavře. Nechce, ale jsou tak těžká. Chtěla by říct "tati tak ráda tě zas vidím!!"
Kap kap kap...
najednou všechno utichá... tátův vyplašený hlas, mámin pláč a křik, různé pípání i to tiché kap kap kap...

V té tmě zahlédne kroužek světla. Vydá se za ním. Jde pomalým krokem a blíží se na konec tunelu. Otočí se zpět, ale tma je tak hustá, že za ní cestu nazpátek zamyká. Najednou uvidí ve světle dvě postavy. "Babi, dědo?!" řekne překvapeně. Oba se na ní němmě usmívají a babička k ní natáhne ruku. Teď už nezaváhá a za tu ruku ji uchopí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama