Sen

17. února 2008 v 9:41 | tomas179
Budík zvoní. Rázem jsem vzhůru. Na černém podkladě svítí červená čísla 6:55. Vstávám do školy.
Ty teda vypadáš.
Rozespale zvednu oči a otráveně odpovím: Díky.
Matka už je na odchodu. Bůhví kdy vstávala...nevypadá ani trochu unaveně. Jak ona to jen dělá?
Bacha, v koupelně je rozlitá voda. Nestihla jsem jí vytřít.
Jo...
Udělej si svačinu.
Jo...
Posloucháš mě vůbec?
Jo...
Tak se měj.
Jo...
Dveře klapnou a je ticho. Pomalu se šourám do koupelny. Při pohledu do zrcadla následuje zděšení. Teprve po chvíli se odvážím přijít blíž a podrobit svůj obličej bližšímu průzkumu, který však stěží napoví, co jsem to vlastně včera večer dělal. Zapnu tedy kohoutek, opláchnu se, vyčistím zuby, abych z pusy odstranil nesnesitelnou pachuť týden starých ponožek (radši nemyslet odkud se vzala) a sáhnu po holícím strojku. To strniště už je vážně nekoukatelný.
V tu chvíli zvoní telefon. S vrnícím strojkem v ruce se otáčím, dělám krok, vzápětí ale kloužu po rozlité kaluži vody a s rukama divoce vlajícíma vzduchem, padám po zádech neznámo kam. Chvíli je ticho, během nějž si bohužel nestačím uvědomit, že bych měl vypnout strojek, do kterého běží proud. Pak dopadám do vany.
Je plná vody.

Budík zvoní. Rázem jsem vzhůru. Na černém podkladě svítí červená čísla 6:55. Vstávám do školy.
Ty teda vypadáš.
Rozespale zvednu oči a otráveně odpovím: Díky.
Matka už je na odchodu. Bůhví kdy vstávala...nevypadá ani trochu unaveně. Jak ona to jen dělá?
Bacha, v koupelně je rozlitá voda. Nestihla jsem jí vytřít.
Jo...
Udělej si svačinu.
Jo...
Posloucháš mě vůbec?
Jo...
Tak se měj.
Jo...
Dveře klapnou a je ticho. Pomalu se šourám do koupelny. Při pohledu do zrcadla následuje zděšení. Teprve po chvíli se odvážím přijít blíž a podrobit svůj obličej bližšímu průzkumu, který však stěží napoví, co jsem to vlastně včera večer dělal. Zapnu tedy kohoutek, opláchnu se, vyčistím zuby, abych z pusy odstranil nesnesitelnou pachuť týden starých ponožek (radši nemyslet odkud se vzala) a sáhnu po holícím strojku. To strniště už je vážně nekoukatelný.
V tu chvíli zvoní telefon. S vrnícím strojkem v ruce se otáčím, dělám krok, vzápětí ale kloužu po rozlité kaluži vody a s rukama divoce vlajícíma vzduchem, padám po zádech neznámo kam. Chvíli je ticho, během nějž si bohužel nestačím uvědomit, že bych měl vypnout strojek, do kterého běží proud. Pak dopadám do vany.
Je plná vody.
Budík zvoní. Rázem jsem vzhůru. Na černém podkladě svítí červená čísla 6:55. Vytřeštěně sedím na posteli a hledím před sebe. Co to sakra -...dvakrát to samý?! Pak pomalu vstávám.
Ty teda vypadáš, říká matka.
Nervózně na ni hledím a mlčím. Je už na odchodu.
Mami?
No?
Asi dneska nepudu...; chvíli váhám. Pak otočím hlavu,..anebo nic.
V koupelně je rozlitá voda. Nestihla jsem jí vytřít.
Dveře do koupelny míjím.
Jo...já vim.
Ty víš?
Eh...viděl jsem tě, jak tam něco děláš.
Jo tak. Udělej si svačinu.
Jo.
Normálně, přes noc zase mrzlo. Všude je náledí.
OK, zachmuřeně vrhám pohled z okna. Led na chodníku se leskne.
Tak se měj.
Čau.
;Jo a obrací se ještě ve dveřích, na rohu dělaj něco se střechou. Tak bacha.
Trhám hlavou a zamyšleně na ni hledím. Pak kývnu. Chvíli ještě sleduju dveře, které se za ní zabouchly, poté jdu do kuchyně a usedám na židli. Když slyším doznívat kroky na chodbě, zvedám se a oplachuju si obličej do dřezu. Místo pasty používám žvýkačky. O chvíli později krájím chleba a krajíce mažu tvarohem.
V 7:30 se zvedám, teple se oblékám, na nohy šněruju vysoké pohory a vyrážím do školy. Při východu z domu se opatrně plížím podél stěny. Konečně je náledí za mými zády. S o trochu lehčím srdcem jdu dál ulicí a podezřívavě pozoruju lešení, které se tyčí po levé straně. Černá cedule .Pozor stavba!stojí přímo přede mnou.
Nechci nic riskovat, a tak raději přecházím na druhou stranu chodníku. Míjím přitom další ceduli, hlásající .Pozor, rampouchy!
Když v dálce zahlédnu prázdnou autobusovou zastávku, konečně si oddechnu. I teď ale opatrně našlapuju, brouzdaje se tajícím sněhem u stěny baráku.
Náhle cosi nahlas rupne, kdosi vykřikne a já leknutím ztuhnu. Nejdříve mě zasype drobná sprška rozdrceného ledu...pak následuje tupá rána.
Jeden z rampouchů se utrhl ze střechy.

Budík zvoní. Trhnutím se zvedám. Na černém podkladě svítí červená čísla 6:55. Dřepím propocený na posteli a křečovitě svírám peřinu. Pak pomalu vstávám.
Ty teda vypadáš.
Bázlivě stojím v chodbě.
Je ti něco?
Jo, odpovídám a polknu, ...udělalo se mi nějak...blbě
No to vidím. Jsi bílej jak stěna.
Asi dneska zůstanu doma,Rukama se křečovitě držím futer.
Pro mě za mě...Ale neměl bys , víš, že dneska píšeš z dějáku.
Mlčky na ni hledím a nic neříkám.
V koupelně je rozlitá voda. Nestihla jsem jí vytřít.
Já du asi zpátky...do postele
Dobře. Uděláš si oběd?
Jo..
Normálně, přes noc zase mrzlo. Jestli půjdeš ven, tak bacha na náledí. Jo a - na rohu dělaj něco se střechou.
Zůstanu doma.
Dobře. Hlavně si udělej žaludeční čaj. Já letim, ahoj.
Čau.
Sedám si v kuchyni a hledím do stěny. Co to sakra mohlo bejt...? Sen? Třikrát za sebou? Zatraceně, to už musí něco znamenat. To je jak z nějakýho blbýho filmu...jako znamení nebo tak nějak...? Zůstanu doma. To bude nejlepší.
Zvedám se a jdu ke sporáku. Chvíli trvá, než najdu co hledám...žaludeční čaj...žaludeční čaj...ah, tady je. Zapínám plyn a sahám po sirkách...


...v průběhu dnešního rána, konkrétně v 7:16 hodin došlo v domě na xxx náměstí v xxx k výbuchu plynu. Na místo neprodleně vyjeli jak hasiči, tak záchranáři a policisté. Dle několika telefonických oznámení na linku 158 se na místě měli nacházet zranění, ale i mrtví lidé. Informace o úmrtí se nakonec ukázala jako pravdivá ,tragické nehodě podlehl devatenáctiletý chlapec, který v tu chvíli...
zdroj
Budík zvoní. Rázem jsem vzhůru. Na černém podkladě svítí červená čísla 6:55. Vstávám do školy.
Ty teda vypadáš.
Rozespale zvednu oči a otráveně odpovím: Díky.
Matka už je na odchodu. Bůhví kdy vstávala...nevypadá ani trochu unaveně. Jak ona to jen dělá?
Bacha, v koupelně je rozlitá voda. Nestihla jsem jí vytřít.
Jo...
Udělej si svačinu.
Jo...
Posloucháš mě vůbec?
Jo...
Tak se měj.
Jo...
Dveře klapnou a je ticho. Pomalu se šourám do koupelny. Při pohledu do zrcadla následuje zděšení. Teprve po chvíli se odvážím přijít blíž a podrobit svůj obličej bližšímu průzkumu, který však stěží napoví, co jsem to vlastně včera večer dělal. Zapnu tedy kohoutek, opláchnu se, vyčistím zuby, abych z pusy odstranil nesnesitelnou pachuť týden starých ponožek (radši nemyslet odkud se vzala) a sáhnu po holícím strojku. To strniště už je vážně nekoukatelný.
V tu chvíli zvoní telefon. S vrnícím strojkem v ruce se otáčím, dělám krok, vzápětí ale kloužu po rozlité kaluži vody a s rukama divoce vlajícíma vzduchem, padám po zádech neznámo kam. Chvíli je ticho, během nějž si bohužel nestačím uvědomit, že bych měl vypnout strojek, do kterého běží proud. Pak dopadám do vany.
Je plná vody.

Budík zvoní. Rázem jsem vzhůru. Na černém podkladě svítí červená čísla 6:55. Vstávám do školy.
Ty teda vypadáš.
Rozespale zvednu oči a otráveně odpovím: Díky.
Matka už je na odchodu. Bůhví kdy vstávala...nevypadá ani trochu unaveně. Jak ona to jen dělá?
Bacha, v koupelně je rozlitá voda. Nestihla jsem jí vytřít.
Jo...
Udělej si svačinu.
Jo...
Posloucháš mě vůbec?
Jo...
Tak se měj.
Jo...
Dveře klapnou a je ticho. Pomalu se šourám do koupelny. Při pohledu do zrcadla následuje zděšení. Teprve po chvíli se odvážím přijít blíž a podrobit svůj obličej bližšímu průzkumu, který však stěží napoví, co jsem to vlastně včera večer dělal. Zapnu tedy kohoutek, opláchnu se, vyčistím zuby, abych z pusy odstranil nesnesitelnou pachuť týden starých ponožek (radši nemyslet odkud se vzala) a sáhnu po holícím strojku. To strniště už je vážně nekoukatelný.
V tu chvíli zvoní telefon. S vrnícím strojkem v ruce se otáčím, dělám krok, vzápětí ale kloužu po rozlité kaluži vody a s rukama divoce vlajícíma vzduchem, padám po zádech neznámo kam. Chvíli je ticho, během nějž si bohužel nestačím uvědomit, že bych měl vypnout strojek, do kterého běží proud. Pak dopadám do vany.
Je plná vody.
Budík zvoní. Rázem jsem vzhůru. Na černém podkladě svítí červená čísla 6:55. Vytřeštěně sedím na posteli a hledím před sebe. Co to sakra -...dvakrát to samý?! Pak pomalu vstávám.
Ty teda vypadáš, říká matka.
Nervózně na ni hledím a mlčím. Je už na odchodu.
Mami?
No?
Asi dneska nepudu...; chvíli váhám. Pak otočím hlavu,..anebo nic.
V koupelně je rozlitá voda. Nestihla jsem jí vytřít.
Dveře do koupelny míjím.
Jo...já vim.
Ty víš?
Eh...viděl jsem tě, jak tam něco děláš.
Jo tak. Udělej si svačinu.
Jo.
Normálně, přes noc zase mrzlo. Všude je náledí.
OK, zachmuřeně vrhám pohled z okna. Led na chodníku se leskne.
Tak se měj.
Čau.
;Jo a obrací se ještě ve dveřích, na rohu dělaj něco se střechou. Tak bacha.
Trhám hlavou a zamyšleně na ni hledím. Pak kývnu. Chvíli ještě sleduju dveře, které se za ní zabouchly, poté jdu do kuchyně a usedám na židli. Když slyším doznívat kroky na chodbě, zvedám se a oplachuju si obličej do dřezu. Místo pasty používám žvýkačky. O chvíli později krájím chleba a krajíce mažu tvarohem.
V 7:30 se zvedám, teple se oblékám, na nohy šněruju vysoké pohory a vyrážím do školy. Při východu z domu se opatrně plížím podél stěny. Konečně je náledí za mými zády. S o trochu lehčím srdcem jdu dál ulicí a podezřívavě pozoruju lešení, které se tyčí po levé straně. Černá cedule .Pozor stavba!stojí přímo přede mnou.
Nechci nic riskovat, a tak raději přecházím na druhou stranu chodníku. Míjím přitom další ceduli, hlásající .Pozor, rampouchy!
Když v dálce zahlédnu prázdnou autobusovou zastávku, konečně si oddechnu. I teď ale opatrně našlapuju, brouzdaje se tajícím sněhem u stěny baráku.
Náhle cosi nahlas rupne, kdosi vykřikne a já leknutím ztuhnu. Nejdříve mě zasype drobná sprška rozdrceného ledu...pak následuje tupá rána.
Jeden z rampouchů se utrhl ze střechy.

Budík zvoní. Trhnutím se zvedám. Na černém podkladě svítí červená čísla 6:55. Dřepím propocený na posteli a křečovitě svírám peřinu. Pak pomalu vstávám.
Ty teda vypadáš.
Bázlivě stojím v chodbě.
Je ti něco?
Jo, odpovídám a polknu, ...udělalo se mi nějak...blbě
No to vidím. Jsi bílej jak stěna.
Asi dneska zůstanu doma,Rukama se křečovitě držím futer.
Pro mě za mě...Ale neměl bys , víš, že dneska píšeš z dějáku.
Mlčky na ni hledím a nic neříkám.
V koupelně je rozlitá voda. Nestihla jsem jí vytřít.
Já du asi zpátky...do postele
Dobře. Uděláš si oběd?
Jo..
Normálně, přes noc zase mrzlo. Jestli půjdeš ven, tak bacha na náledí. Jo a - na rohu dělaj něco se střechou.
Zůstanu doma.
Dobře. Hlavně si udělej žaludeční čaj. Já letim, ahoj.
Čau.
Sedám si v kuchyni a hledím do stěny. Co to sakra mohlo bejt...? Sen? Třikrát za sebou? Zatraceně, to už musí něco znamenat. To je jak z nějakýho blbýho filmu...jako znamení nebo tak nějak...? Zůstanu doma. To bude nejlepší.
Zvedám se a jdu ke sporáku. Chvíli trvá, než najdu co hledám...žaludeční čaj...žaludeční čaj...ah, tady je. Zapínám plyn a sahám po sirkách...


...v průběhu dnešního rána, konkrétně v 7:16 hodin došlo v domě na xxx náměstí v xxx k výbuchu plynu. Na místo neprodleně vyjeli jak hasiči, tak záchranáři a policisté. Dle několika telefonických oznámení na linku 158 se na místě měli nacházet zranění, ale i mrtví lidé. Informace o úmrtí se nakonec ukázala jako pravdivá ,tragické nehodě podlehl devatenáctiletý chlapec, který v tu chvíli.

zdroj tu

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama